Vlak 30 - 50
Příjemné překvapení mě čekalo v balíčku, který jsem dostal vloni v únoru z Brna. Na moji prosbu mi redakce časopisu "Bobří stopou" zaslala dosud všechna vyšlá čísla časopisu "Divoch", který vydává 11. KBS (Klub Bobří stopy) "Dva divoši". Časopis "Divoch" je čtvrtletník a vychází pravidelně od roku 1994. Má dobrou grafickou úpravu, zvláště přitažlivé jsou některé obálky s kresbami velmi podobnými obrázkům Marka Čermáka. Obsah čísel je pestrý, i když některé články jsou plně srozumitelné pouze členům klubu (ovšem to je u všech amatérských časopisů, včetně našeho ZZ). Při pročítání čísel "Divocha" se mi nejvíce líbila povídka "Vlak 30-50", která mi trochu připomíná naši legendu o mrtvém vlaku u Edova mostu. Ostatně posuďte to sami …
"To zpoždění ještě doženem, teď sem, hochu, pojď, něco ti povím - ty víš, co je bludná loď, takový koráb, prý je jich moc, co bez posádky bloudí, když je noc, tak straší námořníky. Ti víc než bouře se bojí toho zvláštního kouře, co ohlašuje bludnou loď, a mají strach, když ji vidí houpat se na vlnách. Jenom se nesměj, je to tak, jenomže já, hochu, já znám bludný vlak …
Ano, tak takhle začíná tajemný příběh a pověst o hrůzostrašném vlaku, co nese číslo 30-50, a každý z nás si ji ještě trochu pamatuje z večerů písniček, kdy leckomu možná trochu běhal mráz po zádech. Ale teď kráčíme v plné záři horkého letního slunce po pražcích "Staré štreky" - pokud tedy cestou o nějaký zakopneme - a jestli teď něco cítíme na zádech, tak to jsou potůčky stékajícího potu. A v mysli nám leda tak bzučí, kdy už konečně vlezeme do vody. "Vždyť je to bomba přece, chodit po Staré štrece!" zarecituje tak trochu nechtěně Kryštůfek, ale na tu vodu se taky nakonec dostalo. Ovšem nejprve jsme konečně natrefili na koleje a prolezli starý rozmlácený důlní vláček. Jó, to bylo ještě veselo, když na lokomotivu vůdce Jestřáb dopsal křídou čísla 30-50. Kdož mohl ovšem tušit, že …
No, co mám říkat, všechno se to semlelo a setmělo k večeru, až usedáme k rozdělanému fajráčku a broukáme oblíbené táborové songy. Průlom svitu ohně do temné krajiny přilákal skupinu trampů, ale ti brzy odešli ke svým. Ale to už se zase jistě rodil v jedné hlavě nápad, jak zpestřit poslední předprázdninový vandr a posílit nadto odvahu, statečnost a sebevědomí Divochů. Prostě my už jsme takový klub, který nejenže sepisuje plno časopisků, ale také klub, který snad nemá čundr bez stezky odvahy, zkoušky statečnosti a tak. Po jednom máme za úkol vzdálit se z dosahu chabého svitu našeho ohně a dojít až ke staré trati a tam na jakási zrezivělá výstražní návěstidla napsat iniciály svého jména. A k dobru vedoucí Jestřáb přidává příběh o tom, jak Mohykáni před lety dali u podobného přejezdu na koleje desetník a druhý den ráno ho našli rozplácnutý. Každej ňouma si hned domyslí, že to tenkrát vyměnil Jestřáb - a zřejmě i dnes v noci chce podobný fígl s mincí poctivě rozjetou brněnskou šalinou uskutečnit - leč vše bylo trošku jinak …
Postupně si tedy všichni odbudeme hrůzostrašnou cestu k mrtvé trati a pobyt u návěstidel, kde třesoucíma se rukama píšeme drolící se křídou své iniciály a někteří odvážlivci si dovolí i nějakou tu malůvku (jsme my to vůbec parta statečných)! Jen co tak i já uskutečním, kouknu se na koleje - á, v měsíčním svitu se tu blyští desetník kamaráda Orlíka! Vzpomněl jsem si přitom na Kryštůfka, který se Jestřába ptal, po vysypání obsahu peněženky, jestli nevadí, když bude místo desetníku dvacetník, načež tázaný zakoulel očima a vypustil za sebe, že to snad vlaku 30-50 vadit nebude. Nevadilo. Takže Orlík a Kryštůfek chtějí zkusit zda pověst funguje. Jo - a ten Kryštůfkův dvacetník jsem tam na kolejích nikde neviděl …
Po pár dalších písničkách všichni usínáme s hřejivým pocitem v srdci, že jsme Jestřábovi dokázali, jací nejsme strašpytlové. Jak dlouho jsme spali? Nevím, snad hodinu, snad pár minut, možná celou noc, nebo jsme ani pořádně neusnuli - ale fakt je, že někteří z nás slyšeli ohlušující řev rychle uhánějícího vlaku! Za kopcem je přece normálně elektrifikovaná trať, co na tom divného? Divného? Ten randál byl až příliš blízko! Znamená to, že projížděl vlak po "Staré štrece"? A - byl to snad vlak 30-50? Ach, očí se klíží - a odpověď? Vždyť se chce tak spát! A odpověď? Ta přijde ráno …
Celý les se už rozezpíval rozličnými melodiemi a studená voděnka v Sázavě stále šumí svou monotónní písničku. Příroda se již dávno probudila s východem žlutého kotouče slunce a my také vstáváme, zvědaví, jak to vlastně všechno večer a hlavně v noci bylo… Odebíráme se k trati a na starých traverzách, zašlých stářím, vidíme namalována rozličná písmenka a také šklebící se lebky se zkříženými hnáty - ale to všechno si můžeme prohlédnout až pak, nás teď hlavně zajímají koleje a desetníky. Naše očí brousí sem a tam, ale nikde nic nevidíme, po mincích ani památky - a přece ano! Orlíkův desetník je rozplácnutý, což nás moc nepřesvědčuje, jelikož předpokládáme, že ho přeci jenom Jestřáb v noci vyměnil. Smějeme se o tom až do okamžiku, než nás zavolá opodál stojící Kryštůfek. On totiž včera při zkoušce odvahy položil onen dvacetník mimo přejezd (proto jsem ho neviděl), předpokládal, že by si ho Jestřáb nevšiml a pak by ho tak mohl usvědčit, že "velkou proměnu desetníků" má na svědomí on, zkrátka minci položil o pár kroků dál - a teď se ale všichni díváme, kam Kryštůfek ukazuje, a tam na koleji - jen bělavá skvrna - řekl bych mastný flek zůstal po minci, ze které už asi nic víc nezbylo, než že by to leda bylo někde v kamení mezi pražci. Z toho všeho se naše mysl jen pozvolna uklidňuje a zůstávají myšlenky, že tu musel skutečně projet vlak, tudy, po staré trati! Vlak 30-50? Snad směšná myšlenka - ale kdož ví … ?
(Milan - časopis Divoch č. 2/96)
