Jak jsme cestovali na "Ranč W" Mám dráhy a vlaky rád. Někdy jsou ale chvíle, kdy bych naše slavné dráhy "vyhodil do povětří" i se všemi tunely, co jimi od Aše až po poslední zastávku na Moravě naše lokálky jezdí. Jako třeba o tehdy při tradiční podzimní výpravě na "Ranč W"

"To snad není možné", pravil nevěřícně Martin, při pohledu na přijíždějící osobní vlak. "Oni dali pouze čtyři vagóny. To zas bude cesta!" "No vidíš, já ti to říkala, měli jsme nastoupit na Hlavním nádraží a ne tady, ve Vysočanech!" začala lamentovat Mirka. "No jo, to je možná pravda, jenže teď jsme tady a musíme se tam nějak narvat!" zhodnotil situaci bývalý šerif T.O. Stará Voda a začal se hrnout ke čtyřem vagónům motoráčku, který je měl odvézt až do Jesenného. A za ním pokračovala jeho věrná "skoropůlka" Mirka, neustále lamentujíc, že měli nastoupit na Hlavním nádraží, doprovázená "bratrem otcem vedoucím" Pepou Šílou. V jejich závěsu se držel Rikitán - Karel Pospíšil, vedoucí skautek z Kyjí, doprovázen dcerou a manželkou, kteří se chystali strávit víkend na Staré Vodě. Průvod uzavírala statná fena vlčáka, Rikitánova nerozlučná družka na všech výpravách. A začala cesta "snů".

"Hergot, postupujeme dále do vozu!" začal hulákat Martin, jen co se narval do vagónu a viděl, že lidi stojí vpředu a prostředek je celkem volný. "To by bylo, aby jsme se tam nenarvali!" huhlal si pro sebe a razil ostatním cestu. Ovšem daleko to nešlo. Martin s Mirkou uvízli ve středu vagónu a byli rádi, že stojí. Ostatní se tak daleko nedostali, zůstali stát ještě před chodbičkou na "přepychovém místě" - přímo u záchodu.

Ještě než se vlak rozjel, viděl Martin, jak se vagónem cpe jakýsi malý člověk. Na nose brýle, v obličeji výraz "velícího generála" a prohlížel lidem lístky. To přece není průvodčí, napadlo ho okamžitě. Pak poznal, že jde o revizora.

Mrňous vypadal "strašlivě důležitě". Prohlížel cestujícím cestovní doklady a přitom vedl řeči jako: "Novou fotografii na průkazku, máte ji z roku 1975! Kam že cestujete? Do Turnova? No proto, už jsem myslel, že do Trutnova. Vy tam, přestaňte se smát, já jsem státní orgán!" A tak při kontrole dorazil až k Martinovi. Ten zalovil v kapse a vyndal lístky. Revizor si je prohlížel. "Tak tedy Tanvald? Doufám že nepojedete dál!" "Já taky!" zavrčel Martin a zastrčil lístky pod obrubu klobouku. Začínal být pěkně navztekaný. Cesta začala hrozně, celou dobu budou asi stát a teď ještě tenhle otrava.

Revizor mezitím dorazil na začátek vagónu, kde byl největší houf. Zde se rozproudila následující diskuse:

"Ukažte jízdenky!" "A jéje, toho vyhodili určitě od posunu, jelikož neviděl přes vyhybku na semafor!" Kdo to řekl, okamžitě ukažte jízdenky!" Já na ně bohužel nemohu dosáhnout, jelikož jsem tu zmáčknutý jako sardinka!" "Jestli mi okamžitě neukážete jízdenky, zastavím vlak!" "Zastav si, co chceš, třeba hodinky, jenže odtud se stejně nedostaneš dál. A pokud jsou na dráze všichni tak schopní, jako ty, pak se nedivím, že jedeme jako "lisované ovoce!"

Dál už Martin hádku neslyšel, jelikož se vlak konečně rozjel. A začala jízda "snů". Na každé stanici se do ubohých čtyř vagónů cpalo více a více lidí. Ještě ve Vysočanech Martin myslel, že se do vlaku již nikdo nevejde. Brzy poznal, že se hluboce mýlil.

V Neratovicích se pod vedením Honzy a Ivany nacpal do vozů zbytek výpravy. Ve Všetatech stál Martin ještě na obou nohách, ovšem na další stanici již téměř jen na jedné (a ještě ne na vlastní). Za Mladou Boleslavý se už pomalu nemohl ani nadýchnout.
U Mnichově Hradišti byl už konec, ti co chtěli nastoupit do vozů, se tam prostě nevešli.

V Turnově zažil Martinův vagón další "veselou příhodu". Při vystupování se jedné paní podařil protrhnout igelitový pytlík se sazenicemi, který měla uložený nahoře na odkládacích plochách, a ti, co seděli pod ním, dostali pořádnou "hliněnou sprchu". Seděli tam dva - Pepa Šíla a pán v pečlivě upraveném svátečním oděvu. Pepa dostal menší dávku a hlínu pouze smetl ze svojí tábornické bundy. Kdežto vedle sedící pán schytal "plnou dávku" a vypadal pak jako zemědělec při podzimní cukrovarnické kampani po celodenní "šichtě" na poli. Kupodivu se nijak radostně netvářil.

Martin doufal, že se vlak v Turnově vyprázdní. Bohužel, nestalo se tak, a cesta "ala tlačenka" pokračovala dál. Konečně byl Železný Brod. Hodně cestujících vystoupilo a trochu se uvolnil prostor. Tak, a teď si konečně sednu, řekla Mirka. "Klidně, jenže za tři minuty vystupujeme, tak si to užij!"

Přednosta z Jesenného se nestačil divit, když se z "pražáku" vypotácel houf zmuchlaných postav a jedna z nich, s kloboukem s dlouhým ocasem, začala volat na celé nádraží: "Díky Bohu, že jsem tu jízdu přežil". Muž s červenou čepicí jen pokrčil rameny a v duchu si pomyslel: "Ti lidé jsou tak nároční, co by od té dráhy chtěli?" a odmávl odjezd. Dva dny plné příhod uplynuly jako voda a už zde byl opět čas k návratu. "To jsem zvědava, jak budeme cestovat domů," neodpustila si Mirka poznámku, když se blížili k Jesennému. "Klid, uvidíš, že to bude mnohem lepší nežli v pátek." odpověděl jí věčný optimista Martin. "No jenom jestli..."

Začátek vypadal dost špatně. Motoráček od Tanvaldu přijel plný, stěží se do něho dostali. Při přestupu v Železném Brodě však měli štěstí, celkem pohodlně si sedli a tak jim uběhla cesta do Turnova. Zde se hnali k vlaku na Prahu a zabrali dvě volná kupé v posledním vagónu. "Neříkal jsem to?" chlubil se Martin. "Sedíte pohodlně? No tak vidíte! A kdo měl tedy pravdu?" Jenže chválil "den před večerem". Přišel průvodčí, zkontroloval lístky a když odcházel, jen tak utrousil: "Tento a předchozí vůz se v Mladé Boleslavi odpojují. Budete si muset přelézt." A nálada okamžitě poklesla.

Blíží se Mladá Boleslav. Balíme se a s houfem skautů vystupujeme z vlaku. Ještě nejsme všichni venku, když nám místní posunovač oznamuje: "Tenhle vagón pojede až do Prahy, nastupte si znovu!" A tak se opět cpeme do již opuštěného vagónu, uložíme bagáž a čekáme na odjezd. Náhle do našeho vagónu vtrhne průvodčí:

"Co tady sedíte, tenhle vagón se bude odpojovat, musíte přestoupit!" A opět jsme sundali bagáž, naložili skautům na záda, vystoupili a začal přesun do předních vozů. Jenže auha, přední vozy byly již tak narvané, že prakticky nebyla naděje se do nich dostat. A to už jsme začali být hrozně vzteklí. Martin se obrátil a začal hulákat na celé nádraží, ať tam ten vagón nechají a ať mu dají "do rukou" přednostu, že si to s ním vyřídí. V Pepovi také tak říkajíc "chytly saze". Pustil se do hádky s posunovači a nádražáky, kteří byli v dosahu, strašlivě je seřval, vyhrožujíc jim od ministra dopravy až po atomový výbuch. Ostatní cestující se k nám přidali, a tak jsme svorně "nadávali modré armádě" za její neschopnost. A nakonec, světe div se, jsme si ten vagón vyhádali a po celém tomto dobrodružství jsme již potřetí za sebou obsadili naše místa.

U Všetat přišel průvodčí. Lístky nekontroloval, pouze prošel kolem nás. Pouze když uviděl, že jsme to my, kdo vzbouřili nádraží v Mladé Boleslavy, uctivě, jaksi na usmířenou pronesl: "Na té dráze, to je bordel že?" A pak rychle zmizel.

vyprávěl Martin Šíla
listopad 1994