Edův most

Na ten den si pamatuji zcela jasně. Tehdy jsem byl krátce doma z vojny a rozhodovali jsme se, zda pojedeme na víkend buď na Starou Vodu nebo na chatu ke kamarádovi Lubošovi. Nakonec zvítězil Luboš a tím nám možná zachránil život. Ten víkend, onoho 23. srpna 1990 se u železničního mostu přes řeku Kamenici přihodilo velké neštěstí. Díky lidské nedbalosti se zde v nepřehledném terénu čelně srazil motorový osobáček z nákladním vlakem. Při následném požáru našlo v troskách osobního vlaku svoji smrt 12 osob, včetně strojvedoucího osobáčku Eduarda Vraštila. Jelikož Stará Voda je nejbližší obydlené místo k prostoru této tragédie, zapsalo se toto neštěstí hluboko do podvědomí všech osadníků a u táborových ohňů začali vznikat pověsti. Pověsti o mrtvém vlaku, pověsti o "Desítce" a hlavně pověsti o místě mrtvých - o "Edově mostu" ...

Když Martin vystupoval kolem sedmé hodiny večer z vlaku, na stanici Spálov, začalo drobně sněžit. Průvodčí, kterého ani nenapadlo opustit teplo vagónu, pouze vykoukl ze dveří a odmávl odjezd. Jediný vagónek zahoukal a za několik vteřin zmizela jeho koncová světla za ohybem tratě.

Martin chvíli zápasil se zipem bundy a když se mu konečně podařilo starý maskáč zapnout, nahodil si uesku na záda a vydal se směrem k chatě. Byl leden a on měl dobré zkušenosti s tím, že v tomto období jsou kvůli sněhu schůdné buď silnice nebo uježděný svršek kolejí. Po silnici ovšem jít nechtěl, proto mu ke srubu zbývala jediná cesta. A to po trati. Naposledy se tedy zadíval na osvětlená okna hospody Spálov a přece jen zauvažoval, zda by si tam neměl zajít na něco teplého. Ale to by se opět zdržel a navíc stará dobrá trampská hospoda po privatizaci byla teď restaurací pomalu první cenové skupiny, ve které jsou trampové nezvanými hosty. Navíc chtěl na Starou Vodu dojít co nejdříve. Jsou tam již kluci z jeho oddílu, neřekl jim, že přijede, ti budou koukat až se objeví.

Vyrazil. Nechal za sebou Spálov a šlapal ve směru odjetého vlaku. Ovšem tentokrát se mu šlo po kolejích velmi špatně. Sníh pravděpodobně dvakrát roztál a projíždějící vlaky ho nestačily ujezdit. Navíc ho bylo tolik, že pražce úplně zapadly a ven vykukovaly pouze dvě linky kolejí. Každým druhým krokem se zabořil celou kanadou do závěje. Po levé ruce mu hučela řeka, v hustnoucím šeru nebylo poznat, zda je alespoň částečně pokrytá ledem nebo ne.

Padající snížek se změnil v hustou chumelenici a sněhové vločky, hnané větrem se lepily na bundu a snažily se proniknout dovnitř. Za chvíli Martin cítil, jak mu těžkne jeho "stetson", který pomalu, ale jistě získával podobu zapadaného komína.

Ovšem zastavit se nesměl, určitě by při nejmenším nastydnul. A tak se pomalu probíjel v husté chumelenici vpřed. Už se úplně setmělo a dokonce chvíli uvažoval o tom, zda by neměl z uzdy vyndat baterku. Nakonec nápad zavrhnul, byla stejně někde hluboko zabalená a pak, to jeho "blikátko" by mu stejně moc neposvítilo. Navíc cestu znal jako "své boty", šel tudy už nespočetněkrát, věřil, že dojde i tentokrát.

Trať se klikatila a pomalu blížila k železnému mostu přes Kamenici. Tohle místo neměl Martin vůbec rád. Byl to nejnebezpečnější úsek z celé tratě. Dráha zde tvořila jakési písmeno "S" a právě uprostřed ho protínala šedivá konstrukce ocelového mostu. Když přes něj člověk přecházel, musel dávat dobrý pozor, aby se právě na něm nesetkal s projíždějícím vlakem. Na všech místech dráhy bylo možné lokálce uhnout, zde však nebylo ustoupit kam. Martin vzpomíná na to, jak jednou v noci na mostě překvapil vlak osadníky ze Staré Vody. Naštěstí se nikomu nic nestalo, ale řádně je to vystrašilo, protože se museli pomalu pověsit na zábradlí, aby je vagóny nezachytily. A mít z jedné strany supící nákladní vagóny a z druhé propast, ve které hučí řeka, to určitě není vůbec nic příjemného.

A navíc pak to neštěstí v létě loňského roku. Bylo to zrovna, když se Martin vrátil z vojny. Tenkrát byl na boudě Fifek z Líbeznic, a tak jsme se rozhodli jet na chatu k Lubošovi. Možná, že nám toto rozhodnutí zachránilo život. Právě onoho víkendu totiž došlo na mostě k tragédii. Přednostové ze stanic Jesenný a Železný Brod (právě mezi nimi tento most leží), pustili z nevysvětlitelných důvodů proti sobě ve stejný okamžik dva vlaky. Z Železného Brodu vyrazil nákladní vlak a ze stanice Jesenný osobní motoráček. Dráha vede v tomto úseku v nepřehledném terénu a právě u mostu je to nejhorší. Ten, kdo řídí lokomotivu, moc daleko před sebe nevidí, koleje tu tvoří jeden zákrut za druhým. A právě zde se to stalo. Osobní vlak vyjíždí na most a proti němu náhle vyrazí ze zatáčky masa nákladního vlaku. Ruce obou strojvedoucích sahají spěšně po rychlobrzdách, ovšem už je pozdě. Nikdo nedokáže na tak krátkém úseku zastavit takovou hmotnost. Nákladní lokomotiva naráží prudce do předního vagónku motoráčku. U jeho řídícího pultu v tom okamžiku nachází smrt mladý strojvůdce Eda. Motoráček je vhozen z kolejí a tlačen váhou a setrvačností nákladního vlaku zpět. Ozývá se praskot a nářek cestujících. Ovšem k tomu nejhoršímu má teprve dojít. V okamžiku kolize praská naftové potrubí a dochází k požáru. Během několika málo sekund je první vagón motoráčku v plamenech. Marně se pokoušejí cestující uniknout ven. Dveře jsou zkřížené, a tak prakticky všichni z předního vozu nacházejí smrt v žáru. Cestující z druhého vozu se naštěstí zachránili, ovšem byli zranění a v šoku. Někteří vyskakuji z oken.

Muselo to být peklo, myslí si Martin při vzpomínce na tyto hrůzné okamžiky. Co chybělo, abychom v tom vagónku jeli také. Pozůstalí potom nechali na památku všech obětí u mostu postavit pomníček. Na památku mladého strojvůdce, který zahynul jako prvý v kabině osobního vlaku, se mostu začalo říkat Edův.

A tak se od těch dob u táboráků začalo vyprávět, že na mostě straší a obcházejí ho duše mrtvých. Martin však tomu pochopitelně nevěřil. Byl známý svým zatvrzelým materialistickým názorem a každé povídačce o strašidlech se smál.

Ovšem teď, když se blížil k mostu, moc dobrý pocit neměl. Tma zhoustla, bylo vidět na pár kroků a vpřed šel pouze podle dvojice lesklých kolejí, které trochu prosvěcovaly začínající noční tmou. Ještě jedna zatáčka a pak už je most. A za ním zbývá posledních 800 metrů a již bude na boudě. Už se moc těšil na teplou palandu a čaj. Teď se trochu prosvětlilo, tam je cesta přes řeku. Ale... co to je!?

V okamžiku, kdy Martin dokončil poslední zatáčku před mostem, objevila se před ním dvě světla. Vlak! Rychle z kolejí! Hrome, co je to za vlak, teď přece nemá nic jet!
Ve chvíli, když Martin "zahučel" po stehna do sněhu vedle kolejí, si uvědomil dvě věci. Ta světla stojí a on nic neslyší. Ani klapot kol, ani pískání lokomotivy. Proboha, co to je! Ve vteřině mu vytanuly v hlavě myšlenky na mrtvé a na vše, co se o mostu povídá. Mrtvý vlak!

Ale to není možné. Světla stála, jasně svítila a ani na okamžik se nepohnula. Tomu musím přijít na kloub, dodával si pochvíli odvahu. Vyhrabal se ze závěje, vytáhl si z pouzdra u boku svůj nůž a opatrně se začal přibližovat k těm dvěma světelným bodům. Krok za krokem. Sníh křupal pod jeho kanadami a Martin cítil i přes to, že teplota je pod nulou, jak se začíná citelně potit. V jednom okamžiku mu nad hlavou přeletěl probuzený pták a Martin měl pocit, že se obrátí a poběží, co mu síly stačí, zpět na Spálov. K mostu to byl už kousek. Dva světelné body stály na svých místech.

"Haló! Je tam někdo?" Úplně se vyděsil, jak mu jeho výkřik vrátila ozvěna. Ale jinak se v odpověď neozval ani hlásek. Pouze řeka hučela svoji odvěkou píseň v peřejích a vítr hnal sněhové vločky. Martin pevněji sevřel rukojeť nože a krok za krokem postupoval vpřed. Most již byl na dosah ruky. Jasně viděl proti světlejší obloze železné zábradlí. Na jednom místě bylo promáčknuté. Právě zde došlo ke srážce vlaků. Co to tam jen může svítit?

Ještě třicet kroků a záhada je vyřešena. Musel se tomu zasmát. Na pomníčku obětem neštěstí hořely ve skleněných lahvích dvě svíčky. Museli je tam dát příbuzní ještě týž den, protože byly shořelé pouze z polovic. Chráněny před nepohodou, svítily jasně, a jak byly postavené, z dálky se podobaly světlům vlaku. "Jsem to ale strašpytel", pomyslel si s úsměškem Martin, když schovával svůj nůž opět do pouzdra. Tak s touto příhodou se raději chlubit nebudu, nebo se mi kluci budou smát ještě za pět let. Narovnal si uzdu na zádech, setřepal sníh ze svého "stetsonu" a vyrazil směrem na Starou Vodu. Pod jeho kanadami duněl Edův most a v tichu zimy to vypadalo, jako by se smál.

vyprávěl Martin Šíla
únor 1993