Ráno v Jesenném

A teď zase trochu legrace. "Zalovíme" v Šerifových vzpomínkách a vytáhneme vyprávění o jednom povedeném ránu na nádraží v Jesenném. Kluci a holky to tehdy bylo takhle ...

"Píp, píp, píp ..." zběsile kvílely hodinky na Martinově ruce. Jejich majitel otevřel nejdříve jedno oko, pak druhé a nakonec se velmi pomalu začal soukat ze spacáku. Vstávat se mu moc nechtělo, ale musel. Bylo pondělní ráno, parta osadníků byla na Staré Vodě již od pátku a domů se chystali až ve středu. A v tom byl právě ten problém. Včera večer, při opékaných buřtech u táboráku, snědli poslední chleba. No, a Martin (jelikož prohrál jednu z tábornických soutěží), musel pro něj dnes ráno zajed do Železného Brodu. A aby mu to nebylo líto, tak ho měl doprovázet Petr, který měl včera v tábornických přeborech rovněž smůlu.

Šerif T.O. Stará Voda se zcela vysoukal ze spacího pouzdra a pomalu začínal vnímat okolní svět. V chatě byla ještě tma, sluníčko se marně snažilo proniknout dovnitř jediným neuzavřeným oknem, které ale kryl závěs. Martin v duchu zaklel a začal slézat z palandy. V rozespalosti si ale nevšiml, že na zemi je plno, "Slone, koukej kam šlapeš !" ozvalo se z podlahy. "Hergot, kolik vás tady je ? Vždyť nás bylo šest a pohodlně jsme se vešli na palandy ! Kdo to tady zase chrápe ?" nadával v duchu Martin a pokoušel se v šeru najít mezi spáči Petra. "Že by byl tady ? " Jé, promiň Pavlíno, já myslel že je to Petr ." Ze spacáku se ozvalo něco ve smyslu: "To ti tak věřím ...". Martin zatím pátral dál. "Sakra, co děláš vzadu na palandě ? Včera jsi spal vepředu u kamen ?" Probuzený spáč na otázku nereagoval a spal dál. Martin konečně pochopil, že parťák asi zůstal spát pod širákem a místo něho začal hledat boty (oblečení měl prozřetelně celou noc ukryté pod hlavou, takže dobře "jeté" ponožky spolehlivě uspaly všechny jeho spolunocležníky na palandě). Po desátém šlápnutí na spáče, osmém převrhnutí všech možných i nemožných předmětů a několikátém zakopnutí konečně nalezl hledané kanady. A teď se jen do nich obout, najít žracák a jdeme!

Martin se opřel do vstupních dveří chaty, ty povolily a dovnitř se vedraly jasné sluneční paprsky a ven začal proudit vnitřní vzduch, který svým složením připomínal atmosféru pavilonu opic. Šerif stál chvíli oslněn a až za několik vteřin byl schopen rozpoznat okolní svět. Před chatou, okolo ohniště, byly jasně vidět známky včerejšího potlachu. Martin popošel několik kroků k táborovému kruhu, aby si mohl tyto stopy prohlédnout a v duchu se ptal sám sebe, co se to tu vlastně včera v noci a dnes k ránu dělo. Oheň ještě pod vrstvou šedivého popela doutnal. Martin mu nevěnoval moc pozornosti a zamířil k hromadě celt, pod kterou se skrývali spáči, kteří nespali v chatě (a to buď že se tam nevešli nebo že raději zvolili noc pod širákem).

Z pod celt se ozývalo hlučné chrápání. Šerif se sehnul a pokoušel se v hromadě spacáků, hlav a celt najít Petra. Chvíli mu to trvalo, ale nakonec byl úspěšný. "Vstávej, jedem pro chleba!"

"Co, co, co se děje ...?" blekotal probuzený spáč. "Vstávej, jedem do Brodu pro ten chleba!" "A nemohlo by to počkat až tak na desátou ?" huhlal Petr a píďalkovitými pohyby se pokoušel zavrtat zpět do spacího pouzdra. "No to by tedy nemohlo !" sebral mu Šerif veškeré naděje. "Nekecej a vstávej, ať už jsme na cestě. Nešťastný vzbuzený jen zavzdychal a s tichým klením opustil teplo spacího pytle.

Sedmá hodina již zastihla oba trampy na cestě k nádraží. Nad lesy se probouzel nový den, slunce již prorazilo mraky a lačně začalo pít mokrou rosu z luk a stromů. Kluci šlapali po kolejích a netrvalo dlouho, a už byli v Jesenném. Tady je ale čekalo překvapení ... "Hergot, jak jsi na ten jízdní řád koukal ?" nadával pro změnu Petr Martinovi. "No, víš, jaksi, hm, no prostě koukal jsem dobře, jenže jsem si spletl stanice. Místo na odjezd z Jesenného jsem koukal na odjezd z Železného Brodu ...." "Což je nám absolutně nanic, protože ten náš vlak do Brodu jede až za 40 minut!" "No a co budeme dělat ?" zeptal se šerif nejistě. "Co budeme dělat. Čekat !" A tak čekali. Sedli si na lavičku pod vagónky nad vchodem a pozorovali okolí. Náhle je zaujala následující scéna:

U dřevěného překládacího hangáru stál nákladní vlak, přistavený u nákladní rampy. U rampy stála skupina dělníků v montérkách a zírala na přednostu, který ukazoval na nákladní vagóny. Oba trampové pochopili, že přednosta dává pokyn k vykládce. Vykládací parta se do práce moc nehrnula, "manuálové" přešlapovali z nohy na nohu a vůbec nejevili snahu pustit se do díla. Přednostu to asi moc ale nezajímalo, direktivně ukázal vedoucímu party na vagóny, pak na rampu a zmizel v kanceláři. A teď začalo divadlo ...

Nejdříve se vykládací parta shlukla okolo parťáka a debatovali, jak se nejlépe práci vyhnout. Jediné, na co přišli, bylo, zkontrolovat, zda vagóny patří vůbec do stanice v Jesenném. Každý z party se vydal k jednomu z vagónů a začali studovat průvodky (doklady přilepené na boku vagónů). Bohužel, po chvíli zjistili, že vše je "jejich". Náhle parťáka napadlo, že by se mohli zkontrolovat plomby. I zde měli smůlu, všechny plomby byly neporušené. Co teď ? Parta se opět shlukla a začala rokovat. Asi je už nic nenapadlo, a tak se začali pomalu šourat k prvnímu z vagónů. Předtím ale poslali učedníka zjistit, jestli už je otevřeno na "Ženevě". Ten se vrátil po chvíli se zprávou, že ještě ne. Všechny to hluboce zklamalo. Mezitím začali dva z dělníků zápasit s dveřmi vagónu. "Dávej pozor," šťouchnul Martin do Petra, "teď si tam přirazí ruce !" A taky ano. Vrata náhle povolily, hnuly se po horních kolejničkách a přirazily jednomu z vykládačů ruku. Postižený začal hopsat po vykládací rampě, ostatní mu radili s ošetřením a Martin s Petrem se mohli rozsypat smíchy. A komedie pokračovala ...

Parťák šel s postiženým k přednostovi a asi mu nahlásil, že nemůže vagóny vyložit. Přednostovi se to asi nelíbilo, z kanceláře se ozývala vzrušená debata, která skončila odchodem parťáka z kanceláře a výkřikem přednosty: "Tak si ji hergot vemte !" Co si mají vzít, pochopili kluci za chvíli, když se otevřela vrata skladovací haly a z nich vyjel vysokozdvih, za kterým seděl parťák. Moc jezdit neuměl, motal se všemožně po vykládacím prostoru a stále se mu nedařilo zajed lyžinami směrem k vagónům. Nakonec zastavil pufající obludu, seskočil a obrátil se směrem k podřízeným. Asi se ptal, kdo si sedne místo něho za volant. Ostatním se do toho moc nechtělo, a tak následovala další pětiminutová porada kdo bude řídit. Když byl vybrán dobrovolník, vysadili ho nahoru do kabiny a koukali se bude dít. Nový řidič to neuměl o mnoho lépe než parťák, sice se mu podařilo zajet správným směrem k vagónům, jenže se jednou lyžinou zadrhl o vrata a nemohl dál. Řidič zoufale manipuloval pákami ovládání a jediným výsledkem byl čoud, smrad a čím dál větší hluk. Náhle motor zvedačky zakvílel do vysokých obrátek a ztichl. Dav manuálů také ztichl. Chvílemi obcházeli zaseknutý vysozdvih a najednou přiběhl učedník se zprávou že "Ženeva" je už otevřená. Všem z vykládací party se rázem rozjasnili tváře a jako jeden muž zamířili dolů z nádraží. Martin a Petr s napětím čekali jak bude reagovat přednosta, protože musel vyjít ven, jelikož se konečně blížil dlouho očekávaný vlak do Brodu.

Vláček zastavil na obvyklém místě na konci nádraží, cestující nastoupili a přednosta, také jako obvykle, pouze vykoukl ze své kanceláře. Ležérně odmávl odjezd, motoráček se rozjel a Martin s Petrem pouze zahlédli jak vztekle přednosta rozhazuje rukama a hází červenou čepici na zem. Asi už poznal, že mu patra z vykládky utekla. A oba trampové se smáli až do Železného Brodu.

Příhoda z rána měla ještě dohru. Po návratu obou kamarádů "půl jedničkou" z Brodu, rozhodl Martin, že si před obědem skočí na jedno pivo do "Ženevy". Nákladní vagóny stále odpočívaly nevyloženy se zapasovaným vysokozdvihem, a tak byla velká pravděpodobnost, že vykládací parta sedí stále ještě pořád v lokále. A taky ano. Sotva oba kamarádi otevřeli dveře výčepu, ozval se hlas parťáka: "Hospodo, ještě jednu rundu ! To je za tu ranní dřinu ! Ten přednosta by nás strhal !"

na vlastní oči viděl a zapsal Martin Šíla
říjen 1996