|
|
|
Jediná ozubnicová trať na území Rumunska byla postavena jako poslední zubačka v Rakousko-Uhersku, a to až v letech 1908-1909. Měla sloužit především účelům průmyslovým, tj. přepravě surovin (uhlí a různých neželezných rud, jakož i dřeva z okolních lesů) ke zpracovatelskému průmyslu v Uhrách. Celá trať vedoucí ze Subcetate (dříve Váralja-Hátszeg) na severojižní trati Simeria-Filiasi (tč. v elektrizaci) do Caransebesu na hlavním tahu Temešvár-Bukurešť (nyní už částečně v elektrickém provozu) měří 77 km a tvoří ji dvě části s rozdílným charakterem provozu. Zatímco západní část Caransebes-Boutari (dříve Bauczár) je normální adhezní trať s poměrně slušnou frekvencí osobní i nákladní dopravy, dnes už pouze v motorové trakci, je část východní Boutari-Subcetate spíše technicko-historickou atrakcí než dopravním prostředkem. Hustota provozu je tu dána pouze dvěma páry osobních vlaků (z toho jen jeden za světla). Nákladní doprava není žádná, osobní vlaky jsou označeny jako "Mixt", občas se tedy přivěsí jeden nákladní vůz. Trať vede z Boutari deset kilometrů vzhůru do výšky 700 metrů nad mořem do sedla zvaného Portile de Fier (tedy Železná vrata, druhá toho jména v Rumunsku), kde se přepřahá lokomotiva na druhý konec vlaku, aby byla vždy na jeho spodním konci. Po čtvrthodinové zastávce se sjíždí devět kilometrů do Sarmisegetuzy, odkud až do Subcetate (21 km) už vede trať po rovině, i když obsluhována výhradně ozubnicovými lokomotivami. V tomto úseku jezdí také jediný pravidelný pár nákladních vlaků. U osobního vlaku jedoucího opačným směrem se přepřahá dvakrát. Ze Subcetate do Sarmisegetuzy vypadá vlak docela normálně, lokomotiva jede v čele. Teprve v Sarmisegetuze přejede na konec vlaku, na což má dvacet minut, pak vystrká vlak na vrchol, přejede opět do čela vlaku a spustí se s ním do konečné stanice, kde se na točně otočí. Tohle otáčení je tu vlastně zbytečné a je určitou zvláštností na zubačkách, přesto jsou točny v obou koncových stanicích stále používány. Vlastní ozubnice není po celém stoupavém úseku trati, ale jen na několika místech největšího stoupání. Maximální stoupání na adhezní trati je 25 promile, na ozubnicové 50 promile. Nejvyšší dovolená rychlost je na adhezní trati 40 km/hod, na ozubnicové 12 km/h. Pro nově vybudovanou trať bylo v roce 1908 dodáno sedm ozubnicových lokomotiv o uspořádání 1'D'1, vyrobených ve FIoridsdorfu. Lokomotivy dnes označené řadou 40 hodně připomínají např. naši řadu 404.0 jen vany jsou protaženy až k dýmnici a uspořádání 1'D'1 dovolilo přesunout ozubnicový stroj mezi 1. a 2. hnací nápravu, čímž se zvětšený rozvor přemístil sem. Všech sedm lokomotiv je údajně dosud v provozuschopném stavu, i když současně jsou v provozu vždy jen dvě. Stroje jsou to opravdu krásné, velmi dobře udržované, mimochodem snad jediné normálněrozchodné lokomotivy na CFR, v nichž se dosud topí uhlím. Pohled na nablýskanou zubačku s červenými koly, bílými obručemi a neodmyslitelnými (u CFR) mosaznými kroužky na komíně, jak supí krokem k vrcholu stoupání, před sebou vlak s osmi vozy, ten pohled byl zcela určitě největším zážitkem z cesty po Rumunsku. Trať Boutari-Subcetate se nikdy nedočkala rozkvětu.
Zůstala jen nevýznamnou a téměř zbytečnou lokálkou, jejíž existence je
v současné době spíše anachronismem. Podle celé 40 km dlouhé trati vede pěkná
silnice a autobusové spojení je tu dobré. Přitom celá cesta vlakem trvá v
nejlepším případě 3 hodiny, v nejhorším 3 hodiny 28 minut, tedy asi 11,5
km/hod průměrné rychlosti. Přesto vlak není tak úplně prázdný, i když
by pravděpodobně dva tři vozy bohatě stačily. Je zřejmě otázkou krátkého
času, kdy bude trať zrušena nebo aspoň osazena motorovými vozy, a lze jen
doporučit všem našim zájemcům o železniční historii a parní lokomotivy,
aby se cestou k rumunskému moři podívali na tento unikátní kousek. Budiž
jen na okraj poznamenáno, že trať vede po trase staré římské cesty a že
v Sarmisegetuze lze zhlédnout zbytky římských staveb. V témže místě je i
pěkný malý camping.
|
