Pokud se sem dostaneš, chovej se prosím pietně a šetrně. Moc nevyprávěj co si viděl a jak si se sem dostal.

V Praze, dne 19.října 2006.


Dobrý den,

Jmenuji se Alexander Káldy, mí přátelé mi říkají Saša. Proč Vám píši? Již před jistým časem mne zastihla zpráva, že pan Jaroslav Hejzlar, přednosta v.v. zemřel… Chtěl bych Vám, blízkým pana přednosty vyjádřit svoji účast a chtěl bych Vás poprosit o laskavost.

Jak jsem se dostal k Vaší adrese, a jak jsem se s panem přednostou seznámil? Nebylo by pravdou říkat, že jsem pomezí Jizerských hor a Krkonoš znal již odedávna, že jsem prožíval dny Kořenovské zubačky, která byla jeho hlavním působištěm. Poprvé jsem se dostal do Harrachova až jako 19-letý student, přijel jsem z dalekých Košic a do Krkonoš jsem jel na svůj první výcvikový kurs v roce 1969…

Léta plynula, do Krkonoš jsem jako student jezdíval nesmírně rád, ale souvislost kořenovské zubačky, o které jsem hodně četl v časopisu Železničář a Krkonoš – ta mi stále nedocházela! Až jako mladý odborník na počítače, někdy v roce 1978, jsem se dostal do Rokytnice nad Jizerou, na nějaké zasedání odborné komise RVHP. Volný den jsem chtěl využít k výletu, prostudoval jsem tedy mapu… a tehdy mi došlo, kde se kořenovská zubačka vlastně nachází. Plán mého výletu zaujal jistého Jana Sokola, který se na cestu vydal se mnou. Ve vlaku z Harrachova nevydržel: Když slyšel, kolik toho mám o „zubačce“ našprtáno, domluvil se (byl vždy velice výmluvný) s vlakovou četou – a já zased za řízení M240 – ano, singrovky, které v té době jezdily na osobních vlacích. No, pokud tušíte – on to byl právě ten Jan Sokol, který pak byl ministrem kultury a ještě později rektorem na Filosofické fakultě University Karlovy v Praze. Ale proč to všechno vypisuji? Když jsem podle všech předpisů (a přece tak proti nim) svezl singrovku před Kořenov, vypakovali nás „z boudy“ – že v Kořenově je prý tuze přísný pan přednosta! Ano – a to bylo mé první – i když zdaleka ne osobní setkání.

A to jsou již léta devadesátá (strašně rychle to běží), mám dva syny a do Jizerek s nimi jezdím na běžky. A při příležitosti nějakého výročí, když na Kořenovském nádraží byly vystaveny fotografie pana přednosty, přistupuje k nám pán v létech a pobaveně naslouchá, co mám načteno a co se snažím předat další generaci – ale já již také nejsem dnešní a na přímou otázku následuje přímá odpověď – od té doby jsem si adresu a telefonní číslo pana přednosty starostlivě opatroval.

Naše občasné výměny korespondence vyvrcholily v roce 2002, když se konaly přípravy na oslavy 100. výročí trati, přijel jsem k Vám domů se skupinou železničních odborníků, kteří pak vydali knížku k této události. Mým úkolem bylo převedení fotografií pana přednosty do elektronické podoby a jejich příprava k vydání publikace.

Zastavil jsem se u Vás ještě jednou, to když jsem dostal dopis pana přednosty, ve kterém si mi posteskl, že materiály ke knížce poskytnul, ale knížku samotnou neviděl – to mne zamrzelo – ale dlužno přiznat, že stačilo pár telefonátů, a při dalším „lyžovýletu“ jsem mohl zazvonit u Vašich dveří – i s knížkou.

S panem přednostou jsem si ještě vyměnil novoroční přání, setkali jsme se několikrát na peróně při všelijakých akcích, ale na Vánoce a Nový rok 2005 jsem se již neozval… Byl jsem po operaci srdce, po několika odvozech na JIP-ku, po lázních…a tak uplynul další rok, až jsem již dostal zprávu, že panu přednostovi již asi nenapíši, že mu již žádné fotky nepošlu! S panem přednostou odešlo i kus mého života a bláznivého mládí. Vaše ztráta je i mou ztrátou.

A jaká je má prosba? Fotoarchiv pana přednosty byl mezi zasvěcenci vyhlášený – ale nevím jaký je jeho další osud… Byl bych nerad, pokud by se měl ztratit! Možná, že je památkou i pro Vás – v tom případě pro mne stačí „elektronické“ kopie – rád přijedu a ty nejzajímavější materiály naskenuji do počítače. Pokud si jej již někdo odvez – nevadí – hlavně pokud je v dobrých rukou! Ale přesto, existovala jedna fotografie samotného pana přednosty, sedícího a telefonujícího v dopravní kanceláři. Ta by byla pro mne dostatečnou památkou. Pokud byste se jí nechtěli vzdát, rád i přijedu a zkopíruji si ji za minutku do počítače… který je stále mým denním chlebem.

S úctou

Alexander Káldy
ALBICO, spol. s r.o.
Sokolovská 180
180 00 Praha 8

P.S. Nezlobte se, prosím, že uvádím adresu do práce, moje „doma“ je již někde jinde – a nejsem si jist, zda by mě Vaše odpověď došla správně…

K tomu již jenom malá poznámka: na tento dopis do Desné jsem dodnes nedostal odpověď... a v dotyčné firmě již nepracuji... takže tam už také nepište...