Několik slov na začátek ...Mají rádi volnost nespoutaných ptáků, |
Klikni pro |
 |
Vlaky, nádraží, skauti a trampové se starými tornami na zádech patří k sobě. Mám rád ten zvláštní svět pátečních nádraží, kde potkávám ony prapodivné lidičky ve starých zelených bundách, s širáky na hlavách, kdy se ze všech koutů ozývá přátelské a upřímné "Ahoj!", to jak se zdraví ti, kteří se sice třeba vůbec neznají, ale společně hledají jiný svět. Svět, ve kterém neexistuje honba za penězi, slávou, úspěchem a já nevím čím ještě. Je v něm však něco jiného. Odpočinek od zmatků všedního dne, od všeho zla, co sebou současný život přináší, a hlavně je tu přátelství. Upřímné přátelství v té které je možné najít snad jen zde.
K těmto lidičkám patří vlaky. Je to již snad dané samou podstatou jízdy vlakem, protože žádný jiný dopravní prostředek neumožní tolik přátelské pohody a atmosféry, jako právě vlak. Zkuste třeba zpívat při kytaře v autobusu nebo v letadle. Asi by jste se brzy se zlou potázali. Ovšem ve vlaku to jde a často spolu začnou hrát a zpívat kamarádi, kteří se nikdy předtím neviděli a setkali se náhodou právě zde. A nežli dojedou k cíli své cesty, jsou z nich již dobří přátelé a mnohdy stráví společně i celý víkend.
Trampové a skauti cestují vždy vlaky 2. třídy. Za prvé je to dané cenou jízdného a pak, cestovat například motoráčkem na Sázavu je přeci mnohem romantičtější, nežli mezinárodním Orient- Expresem, který nikde nestaví a z kterého vás pomalu vyženou, že nejste společensky ustrojen. I když nutno přiznat, cestování těmito vlaky přináší pro trampa mnoho veselých příhod, zvláště když se dostane do společnosti cestujících ze západních zemí, kteří nechápou zjev "podivného zeleného individua", které se jim nacpalo do kupé s jakýmsi "neidentifikovatelným zavazadlem" na zádech, které ze všeho nejvíce připomíná zelený pytel s očouzeným hrncem nahoře. Respekt u nich vzbuzuje i úctyhodná dýka, kterou má obvykle tento jejich nový spolucestující v pouzdře za pasem. Jejich zmatek je obvykle dovršen poté, když místo oběda v jídelním voze, tento "prapodivný zjev" vytáhne konzervu a začne jí pojídat něčím mezi lžící a lopatkou na smetí. Po jeho odchodu marně hledají ve slovnících slova "potlach", "osada" a "kemp", které vykřikoval jejich spolucestující z okna těsně před tím nežli vystoupil, na skupinku stejně ustrojených dalších prapodivných osob, které na něho zjevně čekali na nádraží).
Stará Voda a vlak, to jsou dvě věci které patří rovněž neodmyslitelně k sobě. Každý, a za to dám ruku třeba do ohně, kdo tam alespoň jednou byl, musel nějakým způsobem vejít "ve styk" se starou tratí u našeho údolí. Ať již tím, že vlakem přijel, odjel, nebo do boudy došel jen po kolejích, či pouze tím, že nemohl přehlédnout onu nezaměnitelnou kulisu motoráčku supícího po starém náspu okolo srubu. Železnice se za ty dlouhé roky stala neodmyslitelnou součástí Staré Vody, kterou všichni osadníci měli moc rádi, protože spoluvytvářela onu zvláštní atmosféru tohoto krásného koutu. A, což je logické, za dobu ježdění na Starou Vodu se přihodila spoustu příhod a dobrodružství, spojených s naší starou dobrou lokálkou. Tento almanach je souborem alespoň části těchto příhod, které souvisí s naší dobrou starou tratí. Netvrdím, že jsou nové, většinu z nich určitě znáte ze Zpětných zrcadel, kde postupně v letech 1992 až 1999 vycházely. Myslím si ovšem, že by byla škoda aby upadli v zapomnění. Zvláště současná mladá generace nemá již možnost dostat se ke starším číslům Zpětných zrcadel a navíc, chci tímto almanachem připomenout, že zanedlouho v červnu to bude již rok, co nám naše dobrá chatička lehla popelem a z údolí vzniklo jezero. Neměli bychom zapomínat na hezké chvíle zde strávené, vždyť mohou tvořit most do nové šťastné budoucnosti. Já jsem osobně přesvědčen, že tato budoucnost může přijít. Musíme jen chtít. A proto znovu otvírám staré kroniky a deníky, zavírám oči a jsem znovu na cestě. Na cestě ve vlaku k dalším dobrodružstvím.
Martin Šíla - T.O. STARÁ VODA
červen 1999